Afrika 2017

Sobota 1.7.

Ráno v 9 hodin se scházíme na letišti v Praze. Paradoxem je, že vyrážíme do míst, které prozkoumával Dr. Emil Holub a se mnou 2 Holubové letí. Čtvrtým do party je Michal. Takže stejná parta jako v roce 2013 v USA obohacená o znalce piva Pepu Holuba. Několikrát moje putování začalo nějakou tou nepříjemností hned při prvním letu (letadlo z Prahy neodletělo, nebo se odlet odkládal...). Tentokrát nepříjemnosti začaly mnohem dříve. Můj původní pas se namibijského víza v Berlíně nedočkal ani na 3 pokusy během 6ti týdnů. Když mi minulý pátek z cestovky volali, že je poškozený a konzulka do něho odmítla udělit vízum nové, tak už jsem se s dnešním odletem pomalu loučil. Naštěstí se ve středu vše začalo otáčet k lepšímu, když jsem pas konečně držel v ruce, aby mohl ve čtvrtek jet seslečnou z cestovky do Berlína pro další pokus o vízum do Namibie. To se skutečně povedlo a já se s ním v pátek večer (asi 14 hodin před odletem) konečně setkal. Teď už sedíme s Michalem na letišti ve Frankfurtu a čekáme na noční přelet do jihoafrického Johannesburgu. Celý den tady prší. Trošku jsme si oba i pospali. Oba Holubové se vydali na průzkum do města. Hlad jsme zahnali letištní gulasch-suppe. Čeká nás 10 hodin ve vzduchu...

Neděle 2.7.

Dlouhý přelet do Johannesburgu probíhal naprosto v pohodě. Místo prášků na spaní jsem zvolil ani ne 2 dcl jihoafrického rizlinku, který nám doporučoval steward k večeři. Zabral naprosto dokonale a valnou většinu cesty jsem dokázal prospat. Přeborníkem v tomto směru je Pepa Holub, který prospal všechno, kromě krátkých přestávek na jídlo. V Johannesburgu na letišti jsme si doplnili adaptéry na elektriku a čekání na letadlo do Victoria Falls v Zimbabwe jsme si zpříjemnili malou svačinkou (kafe a dortíky - fakt dobrý). K řece Zambezi jsme doletěli těsně po poledni. Trošku nás otrávilo poměrně dlouhé čekání ve frontě na víza (asi 1,5 hodiny). Domluvený odvoz z letiště zafungoval a cestou do Amadeus garden guesthouse jsme dokonce viděli i první slony. Paviáni (baboon) v pohodě přebíhali silnici. V Zimbabwe se jezdí vlevo a řidič jel fakt docela pomalu - asi proto, že s námi chtěl domluvit nějaké aktivity. My se shodli na odpoledním vyhlídkovém letu nad vodopády. Ubytování je naprosto pohodové. S paní domácí jsme chvíli diskutovali o tom, co bychom chtěli vidět. Domluvili jsme si i večeři na dnešní večer. Protože se stmívá kolem 18 hodiny, tak jsme vyrazili ještě na její doporučení do nedaleké lodže, kde mají pěknou terasu s vyhlídkou na napajedlo na hranici národního parku Zambezi. Pohybovalo se tam několik prasat bradavičnatých, množství čápů marabu, perličky, veverky, spousta druhů ptactva. Výhled byl vynikající a vydrželi jsme tam až do západu slunce, který nastal tšsně před šestou. Se soumrakem dorazil slon, který se za pochodu kolem napajedla napájel. Večeře domluvená na sedmou hodinu se "malinko" opozdila, ale to je v Africe naprosto normální. Asi si na to rychle zvykneme. Holub si dal hovězí a my ostatní si pochutnali na rybě vytažené ze Zambezi. Pivko tady je dobrý - prodává se ve sklenicích o objemu 340ml :-). Chystáme se dospávat... Ve fotogalerii najdete první "úlovky".

Pondělí 3.7.

Ráno kluci (Holubové) byli překvapivě vzhůru dřív než jsme se domluvili. V noci jsme zjistili, že na jižní polokouli opravdu nyní panuje zima. V noci jsem se zimou probudil a musel jsem si přidat deku. Snídani si kluci domlouvali s pikolíkem Eddiem. Ráno nám ji však přinesla jeho kolegyně. Byla docela vydatná. Pěšky jsme vyrazili přes celé město (asi 3km) k bráně Viktoriiných vodopádů. Ještě před vstupem nás začali nahánět místní trhovci a snažili se nám vnutit něco z jejich produkce nebo prošlé bilionové zimbabwské dolary. Na samotných vodopádech, i když už je tady měsíc období sucha, protéká obrovské množství vody, která se odráží zpět a vytváří dojem dýmu (Mosi-oa-Tunya - dým, který hřmí). Přes odrážející se kapky se z úrovně vodopádu nedá moc fotit. Nejprve jsme si na západním okraji prohlédli sochu Dr.Davida Livingstona a potom prošli podél celé délky vodopádů. Postupně vodní závoj houstl a několikrát nás pokropila vydatná vodní sprška. Od vodopádů jsme zamířili k mostu spojujícímu Zimbabwe se Zambií, ale protože k přechodu je potřeba pas a dnes dopoledne ho mělo u sebe pouze 75 % účastníků a i tempo vydávání různých povolení tady podléhá africkému (pomalejšímu) tempu, tak jsme obešli kaňon k vyhlídce na most. Na vyhlídce funguje pěkná restaurace, kde jsme pobaštili první místní exotu. Všichni jsme si dali špíz, jen s tím rozdílem, že Holub (Tomáš) ho měl z pštrosa a mi jsme si pochutnali na vynikajícím krokodýlovi. Po obídku jsme si lehce odpočinuli před domluveným letem helikoptérou nad vodopády. Cestou jsme se nechali ukecat na delší variantu (samozřejmě za příplatek) - ale vůbec jsme nelitovali. Po briefingu - co se za letu smí a nesmí a kudy poletíme jsme usedli do helikoptéry. Byla to neuvěřitelná pecka. Dalo se krásně ostřit i přes sklo. Pilot s námi 2x udělal osmičku nad vodopády, poté zamířil do vedlejších kaňonů a na závěr nám v národním parku z výšky ukázal několik zvířat (koupající se hrochy, krokodýli, slony, žirafy, pakoně, zebry a antilopy vrané). Po dosednutí jsme chtěli ještě jednou zkusit štěstí u vodopádů ze země, ale podruhé už nás tam nepustili. Tak jsme si dali pěknou vycházku k "Big Tree" (velký baobab). Cestou jsme viděli baobabů více ale i varování na krokodýli. Asi z nás byl ten od oběda cítit, protože jsme cestou, i přes pár nahlédnutí k řece žádného nepotkali... Ale slyšeli jsme řvát hrocha. V pořádku jsme se dostali zpátky na ubytko a u večeře kámoš Eddie s dohodnutou místní specialitou. Asi vepřové ragú, rýže a manioková kaše. Zítra chceme vstát dřív a ráno zajít ještě k napajedlu.

Úterý 4.7.

Tranzitní den. Brzy ráno (kolem šesté) jsme se s Michalem zašli podívat na nedaleké napajedlo. Strávili jsme jsme u něj asi 1,5 hodiny ale nic moc jsme neviděli. Já si alespoň potrénoval focení letovek na přistávajících čápech Marabu. Opět nebylo úplně teplo a když jsme ještě k tomu dostali hlad, tak jsme zamířili na snídani. pak už jsme zamířili na letiště a přes Johannesburg jsme se přesunuli do Windhoeku v Namibii. Na letišti v Johannesburgu jsem dostal nabítku k sňatku od jedné kontrolorky. Nebyla úplně můj typ, tak jsem radši do té Namibie odletěl. Spíme v Etango ranch kousek od letiště. Ráno nás čeká vyzvednutí auta a 18 dní putování po krásách Namibie a Botswany.  

Středa 5.7.

Dnes v noci už nám zima nebyla a hned po skromnější snídani jsme vyrazili na letiště přebrat auto. Asi kolem desáté hodiny jsme odfrčeli s terénním Nissanem 4x4 do N/a´n ku se rezervace. Bohužel jsme se z ní muselu dostat před setměním a protože z ní nevede úplně pohodlná cesta. Těžce jsem se proto rozhodoval, které šelmy vidět a které vynechat. Nakonec zvítězila kombinace levhartů, psů hyenovitých a karakalů. Především proto, že lvy a gepardy lze v přírodě pozorovat častěji. Perfektně se mi dařilo fotit i zoborožce (jihoafrický a rudozobí). Viděli jsme i zebry, největší antilopu eland, buvolce stepní, oryxe, (toho Holubové k obědu snědli), šakala a impalu. Na noc do kempu u jezera Oanob jižně od Windhoeku jsme dorazili až za tmy. Stačili jsme si něco nakoupit a dokonce si udělat lehkou večeři. Už je dost pozdě, takže dneska nebudou zpracované fotky. Takže zítra... 

Čtvrtek 6.7.

První noc ve stanech na střeše auta proběhla bez problémů. Venku je v noci pořád zima. Ta nás vyhnala ze spacáků docela brzo, ale u jezera byl naprostý klid a tak jsme se při vaření ranního čaje kochali pohledy na svítání a vystupující hory v pozadí za jezerem. Cesta do města Mariental ubíhala rychle, takže ještě před dojezdem do Klahari Anib Lodge jsme stihli doplnit zásoby ve Sparu. Pak už jsme se přemístili do zmíněné lodge na okraji pouště Kalahari. Kluci si po obědě dali ještě pivko - já jsem zase trošku coural po okolí a zkoušel něco ulovit "pětistovkou" (drobní ptáškové) a elandi. Ve 3 odpoledne jsme nasedli do safari jeepu pro 9 lidí a zamířili na vyhlídkovou jízdu do pouště Kalahari. Nádherně tady kontrastuje červenohnědý písek a usychající tráva. Na focení krajinek jsem neměl moc času, ale povedl se alespoň západ slunce. K večeři jsme si v poledne koupili pořádnou flákotu hovězího a tu jsme před chvílí poctivě ugrilovali - tady se tomu říká braai. Na oba Holubi asi padá únava - je deset hodin a oba už jsou natažení ve stanu. Ráno opět vstávame velmi brzo a čeká nás průjezd kolem pouště Namib. Mají tam být neuvěřitelné scenérie.   

Pátek 7.7.

Budíček byl časnější a po kafíčku jsme vyrazili z pouště Kalahari k další poušti Namib. Minuli jsme hrad Duwisib castle, kde jsme viděli i toulcovou aloe (Aloe dichodoma). Pepa trefně poznamenal, že dnešním cílem je vlastně cesta. Při focení selfíčka na autě s horami v pozadí jsem si dal několik ostrých startů od stativu než se něco povedlo. Dvakrát jsem přelezl i oplocení abych měl co nejlepší záběr. Až na závěr jsme poznali, že když se auto přepne do modu 4x4 tak se pisty, po kterých se tady v poušti jezdí stanou sjízdnější. Asi po čtvrthodinové domluvě s personálem v lodgi, jsme usoudili, že si radši opečeme sami buřty. Komunikace s místními není občas jednoduchá, znají pouze jedno řešení. Hladký průběh nemělo ani hledání campsite, protože na jednom čísle jsme se nakonec sešli 3 skupiny.

Sobota 8.7.

Vstávání za hluboké tmy – 4:30, abychom stihli snídani u benzínky. Spravily to sendviče a kafčo. Zařadili jsme se do řady před bránou – pouštěli v 6:45. Návštěvníci kempu na bráně mohli vjet do národního parku o hodinu dřív. Postupně jsme náš plán upravovali, protože bylo opravdu proč zastavovat a fotit – docela jsem se naběhal… Ranní sluníčko zbarvilo duny do tmavě červené. Michal nestačil brzdit a zastavovat, když se nám představila nějaká supr vyhlídka. Minuli jsme slavnou Dunu 45, protože u ní bylo mraky lidí. Viděli jsme i 2 autobusy s Japoncema. Asi po 60 kilometrech skončila  asfaltka a my se začali brodit v hlubokém a jemném písku. Připomínalo mi to tančení starých teréňáků při Rallye Paříž-Dakar. Jednou se nám podařilo i zapadnout. Došlo i na tlačení… a upouštění pneumatik. K vyschlé pláni Deadvlei jsme dojeli asi kolem 9:30. Je to naprostý ráj pro fotografy. Ze světlého bahna se tyčí mrtvé stromy a v okolí se zvedají nádherné oranžovo – hnědé duny.  I kluci po pánvi pobíhali a fotili jako o život. Asi po dvou hodinách nás sluníčko unavilo a nasměrovali jsme si to zpátky k autu. Popojeli jsme kousek k parkovišti k pánvi Sossusvlei. Zakotvili jsme pod akácií a a žízeň zahnali pivkem a dali si polední siestu. Cestou zpátky jsme se pokusili vylézt na Dunu 45. Silný vítr nás zahnal na ústup těsně pod vrcholem. K večeři jsme zašli do lodge a vyzkoušeli téměř vše, co nabízený bufet poskytoval. Hlavni menu: býčí ocásky a masové kuličky z oryxe. Vynikající byly především omáčky. Zítra se přemístíme k Atlantiku.   

Neděle 9.7.

Na snídani jsme si dojeli do nedalekého Solitaire, kde se nachází benzínka a pekárna. Docela dobře jsme se najedli, klukům chutnala především houska naplněná čínou. Krajina ubíhala hodně pomalu, protože některé úseky byly úplná pustina bez keřů a hor. Měli jsme ale štěstí, protože asi 100 km před Walvis Bay jsem zahlédl 3 Aloe dichotoma. Michal v těsné blízkosti těchto nádherných rostlin zkoušel nahánět ještěrku, která mu statečně unikala. K Atlantiku do Walvis Bay jsme dorazili těsně po poledni. Je to ošklivé přístavní město. A protože po vystoupení z auta na nás dýchl i chlad od moře, tak jsme okamžitě namířili do dnešního cíle – města Swakopmund. Dvě noci máme v guesthousu Orange house. Při procházce kolem pláží jsme se zabavovali focením racků. Domy jsou tady celkem výstavné. Před večeří jsme v parku pokecali s místňákama. Nabízeli nám různé cetky, z nichž nejzajímavější jsou kamenné koule, do kterých vyškrabují siluety zvířat. Nakonec jsme se dozvěděli, že to nejsou kameny ale nějaké ořechy. Na večeři jsme zapluli do Butcher´s and Brewer´s (Řeznictví a pivovar). Všichni jsme si dali Game of the day. Poprvé jsme ochutnali antilopu Kudu, kterou jsme zatím v přírodě zahlédli jen letmo. Mě místo slibované úpravy medium donesli polovinu steaku úplně krvavou. Tu jsem vrátil, načež se rozproudila docela zajímavá rozmluva nejprve se servírkou a poté i s manažerem. Nakonec jsme se domluvili na jednom extra pivku zdarma. Kluky prudil popletenej číšník Alfred, který neustále špatně nosil pivo. Když jsem mu řekl u třetího piva, že chci velký Speciál, tak se mě okamžitě zeptal „Big or Small“? To už Pepa nevydržel a doslova se začal chechtat.  Zkoušeli jsme, jestli se nezlepší až do zavíračky. Postupně se k nám přidávaly servírky, takže návštěva tohoto kulturního zařízení  skončila hromadným selfíčkem.  

Úterý 18.7.

Na terénního landrovera nasedáme v 7:30 a je nám asi hodinu, než sluníčko vzduch trochu ohřeje pěkná zima. Říkáme si do čeho se asi zabalíme zítra, když odjezd bude už v šest hodin. Asi po 1,5 hodině dorážíme ke stanovišti kanoí mokoro. Cestou jsme museli překonat několik brodů a vyfotit orla bojovného. Na člunu mokoro jsme seděli po dvou a vzadu průvodce odpichoval bidlem. Proplétali jsme se mezi rákosím, papyrem a pomalu se otevírajícími lekníny. Kormidelníci to měli docela v ruce. Několikrát jsme se přiblížili na těsnou blízkost – asi 30 metrů – ke hrochům. Buď nám předvedli obrannou kruhovou formaci, nebo začali výhružně vyskakovat. V jednu chvíli jsme museli pořádně zrychlit. Přesně v poledne jsme přistáli na ostrově a vydali se na pěší obhlídku. Dostali jsme podrobnou instruktáž, jak se chovat, když narazíme na nějaké nebezpečné zvíře. Podařilo se nám vystopovat dva slony a jednoho buvola. Z toho ale zbývala už jen lebka a poválené rohy, které roztahaly hyeny. Cestou zpátky jsme ještě narazili na partu slonů přímo u vody. Ze člunu asi vyjdou pěkné fotky. Po návratu jsem ještě u kempu navštívil řeku Thamalakane a vyblejsknul ledňáčka a párek zoborožců. Večeře byla lepší než včera – dali jsme si radši rybu.  

Pátek 21.7.

Snídaně v kempu proběhla v pohodě. Poté jsme ještě jednou zajeli do supí restaurace. Tentokrát jsme zvolili jinou taktiku. Auto jsme nechali asi 500m od pozorovatelny. V jejím vchodě ale ležel jeden ze supů, evidentně v posledním tažení. Supi jsou v celé africe chráněni, protože v poslední době došlo k ohromným úbytkům, díky chemizaci zemědělství. Cesta na hranice a její samotný přechod proběhl naprosto bez problémů. Zakotvili jsme asi 250km východně od letiště ve Windhoeku na Zelda Guest Farm. Oproti zkušenosti z Botswany je to tady naprostý ráj. Všude plno palem, a zvířat  Odpoledne jsme ještě zašli s křováky na chvilku do buše. Zkoušeli nás ze stopování, požvýkali jsme nějaké rostlinky… Pořídil jsem si u nich roh z impaly. Před večeří nám ještě ukázali krmení zvířat o které se tady starají. Pomalu se chystáme na zítřejší odlet.