Indonésie 2016

1.červenec

Sraz byl v poledne v restauraci U veverky- kousek od Hradčanské. Letíme nakonec tři. Já a dva Holubové. Jeden to má jako příjmení, druhý jako přezdívku :-). Nováček Pepa je ze Sloupnice. Padly gulášky a pivko.15:55 odlet do Dubaje s Airbusem A380 (asi 6 hodin) přes Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko a Irán. Dobrá bašta - losos a spousta doplňků. K pití malej Heineken. Přistání bylo přesně na minutu. O půlnoci nám ohlásili 35 stupňů. Letiště v Dubaji už má svoje nejlepší roky určitě za sebou. Pokecal jsem o Bali s jednou dvojicí z Kolína. Protože tam jezdí celkem často, tak jsem bohatší o další typy na tento ostrov.

2.červenec

Po třetí hodině raní jsme odletěli z Dubaje do Singapuru. Let byl opět bezproblémový, a to že jsme letěli proti času zapříčinilo, že jsme se ve Lvím městě ocitli opět ve tři hodiny - tentokrát ale odpoledne. Čekání ve frontě imigrační kontroly se trochu protáhlo. Do hostelu jsme to měli asi hodinku metrem. Zkratka pro singapurské metro je SMRT ;-) (Singapore mass rapid transport). Tahle smrtka fungovalat perfektně. Částečně je to i nadzemka, takže jsme si město cestou pěkně prohlíželi. Je celé krásně zelené. Hostel se nacházel přímo u řeky Singapur, která u promenády vytvořila parádní lagunu. Moc času na prohlídku jsme neměli. Stmívání v blízkosti rovníku je velmi rychlé. Tma padla asi v 19:30. Za světla jsme viděli symbol města - sochu Merlina(lev), která stojí přímo naproti dominantě města - hotelu Marina bay sands. Za hotelem se nachází nádherný park Gardens by the Bay. Jsou zde umístěny kovové palmy obrostlé rúznými popínavými a epifytických rostlin. Sem už jsme dorazili bohužel za tmy. Ale zase jsme mohli vidět světelnou a hudební show. Při pokukování po Palm trees a dalších různých tropických palmách a květinách nám vyschlo v krku. Došlo nám, že jsme vlastně od letadla nic nepili. Celkem snadno jsme žížu zahnali drobným nákupem pitiva. Začlo se připozdívat a navíc se přihlàsil i hlad. Po ujišťování několika místních nádháněčů, že jejich jídlo je nejlepší a nejlevnější jsme zakovili asi 100m od hostelu. Jídlo zde není vůbec levné - na Asii superdrahé. Ráno se musíme dostat zpět na letiště - na víc nezbyl čas.

3.červenec

Vstáváme brzo - v 6 hodin a po snídani na terase míříme na Smrtku, aby nás dovezla zpátky na letiště. V Singapuru platí přísná nařízení téměř na všechno. Trochu nás teda překvapilo, že kousek od našeho hotelu se válely 4 holky evidentně hodně "unavené". Dokonce jsme viděli místňáky přecházet na červenou. Cesta na letiště i odbavení proběhlo rychle a v pohodě. Let do Medanu na Sumatře netrval ani hodinu. Dnešní cíl byl dostat se do Bukit Lawangu - vesnice na hranicích NP Gunung Leuser. První autobus Pepu překvapil, ale s Holubem jsme ho uklidnili, že tenhle je fakt super. Přesednutí ve městě Binjai už kluky trošku podráždilo. Nejdřív nás chtěl "manažer" minibusu slušně natáhnout a ještě jsme si nemohli pořádně sednout. Asi po 15 minutách proběhla přestávka, kde se nám podařilo vyhádat přesednutí do jiného busíku. V tomhle dalším jsme měli možnost poznat, že když bus je plnej, tak je v něm pořád spousta volných míst. Vedle mě se usadila babička - plivala za jízdy z otevřeného okýnka. Nádraží v Bukit Lawangu vypadá jako smeťák. Poprvé používáme bečak - motorka se sajdkárou. Na jeden se vejdeme dva i s krosnami. Ubytko je přímo u řeky s krásnou terasou. Přes řeku se dá přecházet pouze přes lanové mosty a díky nízkému stavu vody v některých místech i přebrodit. Večer relaxujeme na terásce a domlouváme trek na zítřek. Pivko je tady 8x dražší než cola. To nás teda moc nepobavilo.

4.červenec

Dnešek byl věnován návštěvě NP Gunung Leuser. Ráno nás vytáhl z postelí ruch z terasy. Na snídani jsme dorazili poslední a měli co dělat, abychom stihli odchod na devátou. Řeka Bohorok, kolem které se vesnice nachází, protéká hluboko v údolí. Dostat se do NP tak znamenalo desetiminutovou šplhací rozcvičku po příkrém srázu. Pepa tvrdí, že si připadal jako Jožka Rakoncaj. Je tady opravdu teplo a díky pralesu hodně vlhko. Je ale období sucha, takže naše boty to v pralese přežily bez úhony. Orangutany  jsme potkali. Nejprve asi patnáctiletého samce - ten se pohyboval vysoko ve větvích. Pak se ale oběvila matka s prckem. Byli jsme upozorněni, že by ji mohli zajímat naše batohy - teda spíš ukrytá sváča. Zlatým hřeben bylo pozorování dominantního samce. Ten se líně povaloval na liánách a ledabyle si nás prohlížel. Pak se ale zvedl a za mohutného řevu se po větvích začal pohupovat směrem do údolí. Potkali jsme i dlouhoocasé Thomas Leaf monkey. Těm jsme mohli podávat malé kousky banánu. Obědvali jsme přímo v džungli - místní tradiční jídlo goreng (rýže s čímkoliv) zabalený v banánovém listě. Zpět jsme se dostali po řece na raftech ze svázaných pneumatik. Na to že jsme na horách a voda docela teče, tak mi připadala docela teplá. Odpolko jsme vyzkoušeli pevnost všech provazových mostů. Obejít vesnici netrvá ani půl hodiny. Momentálně držíme pivní dietu ;-). 

5.červenec

Vstáváme opět brzy. Domluvili jsme si odvoz do Berastagi s tím, že si cestu protáhneme až na okraj jezera Toba, kde se nachází 120m vysoký vodopád Sipiso-Piso. Cestou opravdu vidíme jak Evropané ovlivňují život lidí na druhé straně světa. Na 100km mezi NP Gunung Leuser a Medanem vidíme nekonečné lesy olejných palem. Původní prales téměř zmizel. Továrny na zpracováňí oleje vlastní Angličané. Postupně stoupáme směrem k vysočině Karo highland. Město Berastagi míjíme a další hodinu míříme na jih k vodopádu. Pohled z vyhlídek na vodopád a jezero Toba je fakt pecka. Fotím ho z různých pohledů. Dole jsem musel foťák schovat, protože vodopád nás sprchoval na vzdálenost asi 50m. Ale je vedro i na horách takže před výstupem nahoru to bylo super osvěžení. Cestou do Berastagi se snažím hypnotizovat mraky, které zahalují sopku Sinabung - je poslední dobou mimořádně aktivní. Ubytování jsme našli hned na druhý pokus. A pomalu se chystáme na zítřejší výstup na Sibayak a doufám, že se nám povede chytit i Sinabung odhalený :-)

6.červenec

Abychom stihli panoramata nahoře bez mraků vyrážíme na vrchol Sibayaku už v 7 hodin. Opelet nás vysazujte u kontrolní brány necelých 7 km od vrcholu. Ten několikrát zahlédneme a Pepa přísahá, že si stopne další auto, které pojede kolem. Místňáci se vozí až na křižovatku - cca 3km pod vrcholem. Většina stoupání je po rozbitém asfaltu, až posledních 1500m je kamenitých. Těsně pod vrcholem se v dálce oběvuje nádherný kužel Sinabungu, kolem kterého občas pro pluje nějaký ten mráček. Poslední metry k vrcholovému kráteru nás provází hučení unikající síry. Kráter je vyschlý. Lezeme na jeden z okolních vrcholků, odkud je parádní rozhled po okolí. Na vrcholu (2094 m.n.m.) se odměníme svačinou. Cestou dolů nikam nespěcháme. Odbočkou to bereme kolem políček se zeleninou k lázním s horkými prameny na úpatí sopky. Tam se nám všem ukrutně zavírají oči. Od lázní nás veze operet, který sdílíme s místňáky a zeleninou. Večeříme na ulici pod stanem. Najednou se většina lidí hrne pod střechu. Vystrčím ruku ve ze stanu a zkouším jestli neprší. Nepršelo, Sinabung vychrlil popel ze svého chřtánu a vítr ho donesl nad město. Tenhle dýmající obr v poslední době několikrát zastavil leteckou dopravu na jih od Singapuru. 

7.červenec

Vrcholí Ramadán a severní Sumatra je díky tomu vzhůru nohama. Místo v devět vyrážíme už o půl sedmé. Míříme k jezeru Toba. Je to to největší jezero v JV Asii. Tentokrát řídí fakt sprinter... Za celou tříhodinnovou cestu vyvinul uctyhodnou maximální 60km rychlost. A to se mu ještě povedlo lehce trefit psa. Obloha je neskutečně vymetená a není ani nijak vedro. Zastavujeme a fotím jezero. Z tmavě modré vody vystupují vysoké zelené kopce. Je to fantastická podívaná. O něco hůře bylo před 75000 lety, kdy supervulkán, na jehož místě jezero vzniklo, vybuchl. Způsobil poslední hromadné vymírání a lidskou populaci zdecimoval na zhruba 5000 jedinců. Nastalo silné ochlazení, ze kterého se planeta vzpamatovala asi po 45000 letech. Sopka musela být obrovská, protože jezero má na délku 100km. Uprostřed jezera je ostrov Samosir. Dostáváme se na něj trajektem - nikdo nezvrací :-). K bydlení máme objednaný bungalovek ve tvaru původních batackých domů. Kluci hned zkoušejí terásku, která je asi 10m od vody. Odpolko dospáváme a večer jdeme na procházku do centra. Ukončujeme pivní dietu - bolela nás hlava (usoudili jsme, že z nedostatku tekutin ;-) Místňáci se k nám chovají slušně a pořád se s námi chtějí fotit. Připadám si tady jako celebrita - oslovují mě: Hello Mister nebo Sir :-)

8.červenec

Ráno konečně pořádně dospáváme. Po snídani u jezera se vydáváme na skútrech po obvodu jezera zkoumat zbylé památky Toba Bataků. Ti až do počátku 19.století vyznávali rituální kanibalismus. Nejčastější pochoutkou se stávali poražení bojovníci sousedního kmene. Jedeme asi 20km na cíp ostrova do vesnice Simanindo. Tady se dochovalo několik původních batackých domků. Cestou se kocháme výhledy na rýžová políčka a kolmé stěny masívu, který se zvedá uprostřed ostrova. V Simanindu jsme první, takže mám možnost vše pořádně vyblejsknout. Asi půl hodiny sledujeme místní tanec. Kromě do krojů oblečených potomků kanibalů je součástí i vodní buvol. Po Simanindu zastavujeme v Ambaritě. Tady zůstalo nedotčeno obřadní místo poprav a několik kamenných židlí. Pořád se s námi někdo fotí - hlavně děti a místní kočky :-). Ve tři hodiny musíme skútry odevzdat a nalodit se směr pevninský Parapat, odkud vyrazíme na noční přejezd do města Bukittinggi.

9.červenec

Agent v cestovce nám sděluje, že odjezd bude mezi 7-9. Zkoušíme najít banku - je to trošku oříšek. Vracíme se na sedmou i když ve městě je neuvěřitelný provoz. Dodávka je prý už na cestě. Sledujeme semifinále Wimbledonu - ani jedno nedopadne dobře :-(. 9 hodin dodávka nikde. 11 hodin stále nic. Tenis pořád běží. Nakonec přijíždí asi 15 minut po půlnoci. Šmejd agent prodal 8 míst do dodávky pro sedm. Nikomu se nelíbí, že by měl dalších 15 hodin strávit jako sardinka. Nasedání je doprovázeno spoustou sprostých slov v angličtině. Řidič s námi pro jistotu ani nemluví a jede jako prase. Uklidní se až po svítání poté co dvakrát prorází pneumatiku a jednou auto málem opře o skálu. Pneumatiky nechává opravovat přímo u silnice. Fungují tady zvláštní pneuservisy. Bouda u silnice doplněná kompresorem a několika handmade udělátky. A v boudě chrápe opravář, kterého náš driver budil jakýmsi štěkáním. Čas se vleče - ještě že po chvilkách usínáme. V poledne zastavujeme na docela pěkném místě u řeky. Celá posádka včetně řidiče společně obědvá. Základ je rýže a k tomu kolují misky ze kterých si nabíráme co se nám líbí. Všechno je strašně "spicy" (pálí to) a ještě baštíme po místňacku - rukama :-). Kousek před finišem překračujeme rovník a  po 18 hodinách a ujetých asi 550 km se dokodrcáváme do cíle v provincii Západní Sumatra ve městě Bukittingi. Ubytko naštěstí dáváme už na druhý pokus. Já ještě domlouváme výlet na skútrech na zítřek a v 11 usínáme jako miminko.

10.červenec

Po předchozí noci bez spánku se probouzíme celkem v pohodě, kterou umocní donáška snídaně přímo na pokoj. Na recepci v hotelu Orchid na nás před devátou hodinou ranní čeká průvodce Yusuf se dvěma svými "drivery". Nejlepší způsob jak se něco dozvědět o okolí je najmout si skůtr i s řidičem. Čeká nás okruh po nejzajímavějších místech minangkabauské kultury. Bukittinggi je obklopeno dvěma sopkami: Singgalang a Merapi (ta má stejnojmennou sestru i na Jávě). Vyrážíme a jako první děláme zastávku na plantáži a výrobně kávy. Je hezké počasí a ze zahrady je tu vidět i sopka Merapi. Docela nám chutná skořicový čaj. Pokračujeme dál a míjíme první typické domky s prohnutými střechami. Minangkabauci mají zvláštní sociální strukturu. Jsou to muslimové, ale zároveň u nich přetrvává matriarchát. Po svatbě se manželé stěhují do domu nevěsty, která ho dědí po matce. Některé domy jsou fakt parádní. V Batusangkaru stojí kopie královského paláce. Je tu lidí jak na Matějské. Pořád někdo chodí a chce si s námi udělat selfíčko. Dokonce i policajti :-). V Balimbingu máme možnost se do jednoho zachovalého domu starého asi 350 let podívat. Uvnitř to trošku připomíná kajuty na lodi. Zastavujeme se ještě u jezera Singkarak, kde nás to moc nebaví - opět mraky lidí. Průvodce Yusuf hraje badminton, tak se domlouváme a v sedm si jdeme na hoďku zahrát. "Nechávám" ho vyhrát, aby se na nás zítra nevykašlal. Badminton je tady národní sport. Pak  se jdeme nabaštit do Caffe de Kock. Čučíme na finále Wimbledonu, do toho hraje fakt dobře místní kapela. Vedle u stolu se pomocí láhve vodky rozjíždí parta Australanek a Angličanek. Končíme s pivní dietou a vzhůru vydržíme až do finále ME. Spát jdu v průběhu druhého poločasu. Asi ve 4:30 mě vzbudí svolávání na modlitbu z vedlejší mešity. Pak definitivně usínáme. P.S. Hajzlík máme na turka, takže po ránu je sranda.

 11.červenec

Poprvé sháníme prádelnu. Hotovo má být večer. Sestava řidičů je stejná. Ten Pepův nakonec dostává přezdívku Šaman. Od ostatních místňáků ho poznáváme podle skvěle upraveného chrupu. Po včerejší fotbalové prodloužené nemáme ani moc hlad. Anglicky mluví jen průvodce. Cigarety ale hulí všichni. Dneska děláme častější zastávky - z motorky nás slušně bolí zadky. Kole poledne dojíždíme do malebného údolí Harau, kterému dominují kolmé a vysoké granitové stěny. Mimo program se chceme jet podívat na rozkvetlou Rafflesii. Je to parazitující květina s největším květem na světě. Největší exempláře mají v průměru asi metr. Máme štěstí jedna ale trochu menší právě kvete. Roste v pralese na sever od města v dost nepřístupném terénu. Je fakt krásná. Kluci pak ochutnávají a řeší cibetkovou kávu. Na hotel se vracíme kolem šesté a chystáme se opočívat.

12.červenec

Ráno jsem na nohách už v sedm a dělám si si ranní fotoprocházku ke kaňonu Sianok. Z vyhlídky vidím sopku Singgalang - úplně bez mráčku. Vracím se na hotel, kluci jsou pořád " tuhý". Tak si přidávám taky hoďku. Odjížďet máme v poledne, tak se jdeme projít po městě. Před odjezdem se s námi přišel rozloučit i zástupce místní ZOO. Malý gibon jménem Buti, mě hned čapne za ruku a chce jít na procházku. Chviličku blbneme před hotelem a jeho ošetřovatelka mi udělá pár fotek - vyměňujeme si adresy na fb. Chvíli to dokonce vypadá že pojede s námi. Cestou na jih do Padangu ještě pospáváme. Silnice jsou zase ucpané. Nakonec se dostáváme do Bungus Bay. Po výborné rybě na kari a pivku sedáte na loď a míříme na poloostrov mimo civilizaci. Je tady jen párek Francouzů jinak nikdo. Tma padá strašně rychle. K večeři máme kuře na kokosu - chutná skvěle. Není tady signál :-). Ale myslím že to přežijeme. Indický oceán je krásně ohřátej. 

13.červenec

Těším se na svítání nad oceánem. Ráno je ale obloha šedivá, i když o půlnoci krásně svítily hvězdy. Déšť naštěstí nepřišel. Kluci si pořádně přispávají. S postele je dostane kolem desáté palačinka s banánem. Na liduprázdný ostrov Pagang to máme jen kousek. Zas tak liduprázdný není. Před námi dorazilo několik lodí s místňáky. To že se tady s hygienou moc nemažou je vidět hned asi 20m od pláže, kde se válejí odpadky. To je tady obrovský problém. Indonésie je přelidněná - a to nejenom Jáva. Co můžou tak spalují na ulici před domem. Smrad ze spalování se mísí s kouřem z hřebíčkových cigaret, které tady hulí každý. Zato se tady téměř nepije alkohol. Muslimská vláda napálila ceny tak, že si ho místní nemůžou dovolit. Neprodává se ani v obchodech. Pověst krásy ostrova Pagang zachránilo šnorchlování. Pár metrů od břehu se mezi korály proháněla hejna pestrých rybek. Zkouším fotit i pod vodou. Oběd máme jako piknik na rohoži. Rybu na kari dávají do igelitových sáčků. Smícháme to s rýží a snažíme se to rukama do sebe nějak nacpat. Po páté hodině se vracíme na pevninu. Sprcha je přímo u záchodu a připomíná spíš zahradnickou hadici. No opláchnout se už ale potřebujeme. Brzy ráno se rozloučíme se Sumatrou a přeletíme na Jávu.

14.červenec

Sumatra se s námi loučí pořádným slejvákem. Odjezd na letiště máme domluvený na 3.hodinu ráno. Díky dešti, který bušil do plechové střechy, toho moc nenaspíme. Řidič na nás na letišti ještě zkouší zaplacení cesty. Nedáme mu nic, protože jsme si dohodli balíček dopředu. Dokonce kvůli tomu vzbudil svého bosse "Krauláka". Trošku jsme ho překřtili z původního Raula. A ten ho asi pak za buzení nepochválil. Let je opět naprosto klidný. Hlavní město Jakartu okamžitě opouštíme a míříme asi o 80 km jižněji do Bogoru. Už cestou vidíme, že se Jáva od Sumatry bude diametrálně lišit. Po silnicích se dá normálně jezdit. Asfalt téměř nechybí. Zato příroda se tu trochu vytrácí. Co je stejné jsou, dopravní zácpy. Hotel je kousek od busáku. Dokonce má bazén. Bez otálení míříme do obrovské botanické zahrady ve středu města. Cestou se snažím sehnat lístky na nedělní vlak z Bandungu do Yogyakarty. Netušil jsem, že z toho vytane martyrium na celý den. V marketech, kde se prodávají jim nejde internet. Nakonec je dohoním až na nádraží za pomoci jednoho dědy a policajta, který mě vypustil na nádraží přes bezpečnostní brány. Mám z toho neuvěřitelnou radost :-). S klukama se před botanickou zahradou rozdělujeme - asi by je nebavilo moje pobíhání od palmy k palmě - jejich pozorování a focení. Jsem trošku zklamán. V domu orchideí téměř nic nekvete a ještě sem vpouštejí auta. To absolutně nechápu. Zato palmy jsou fakt parádní. Ale divoké přírodě na Sumatře se to stejně nevyrovná. Večer přijíždí Pepův kámoš Fanda - takže pokračujeme ve čtyřech.

15.červenec

Ráno nespěcháme. Hotel nás překvapuje opravdu bohatou snídaní. Zážitek z ní mi pokazí recepční, který mi s úsměvem na rtech oznamuje, že domluvené auto do Bandungu zrušil. Mám obrovskou chuť mu ten úsměv trošičku poopravit. Ptám se na důvod. Prý za 700000 rupií v pátek (heavy traffic) nikdo nepojede. Ale za 800000 to asi půjde. Pořád se při tom blbě uculuje. Trošku nás tlačí čas a tak zvažujeme řešení. Nakonec se přímo s řidičem domlouváme, že nejdříve pojedeme na sopku a až pak do hotelu v Bandungu. Řidič dokonce mluví anglicky, takže kluci vpředu si můžou i pokecat. Na sopku Tangkuban Parahu přijíždíme před čtvrtou hodinou. Máme jen hodinu do zavíračky. Nadšení ze sopky schladí info, že vstupné pro cizince je desetkrát dražší než pro místňáky. Prodavačce doporučuju, aby se šéfikům zmínila, že to považujeme za rasismus. Když se dostaneme k vrcholu začíná pršet. Stíhám asi 5 fotek a pak se kráter úplně zatahuje.. Prodavači zkušeně balí cetky a tvrdí, že dneska se už sopka neukáže. Ale pořád je to lepší než Kostarika. Tam jsme ze sopek neviděli vůbec nic. Na hotelu nám na večeři radí food market. Je to náměstí, kde si v mnoha krámcích vyberete na co je právě chuť a oni vám to odnesou na stůl. Výběr a kombinace jídel je neuvěřitelná. Zapíjím to džusem z ovoce Dragon (takový fialový ananas a chutná podobně jako kiwi). V hotelu se s námi domlouvá vrátný, že má zítra volno a může nám dělat řidiče. Nabídku přijímáme a jdeme ze sebe udělat na pokoje lidi. Sandály už fakt nevoní.

16.červenec

Místo vrátného na nás čeká jeho známý. Bohužel nemluví ani slovo anglicky - už víme že to asi nebude úplně sranda. Vrátný tvrdil, že v sobotu by neměl být skoro žádný provoz. 40km na jih ke kráteru Kawah Putih nám trvá 2,5 hodiny. Takže provoz byl. Ten je pořád a všude. Ale už si zvykáme. Do kráterového jezera uniká síra, která mění barvu vodu do modrá. V těsné blízkosti jezera jsou uschlé křoviny, které dotvářejí zajímavou atmosféru. Tu nám trochu kazí davy - zase se to neobejde bez sejfíček. Už nás ale moc nebaví. Řidič nás světe ještě kousek dál k jednomu menšímu kráteru, ale ten se nám moc nelíbí. Cestu v horách lemují dokonale zastřižené čajovníkové plantáže. Ty vypadají skvěle. Kvůli hustému provozu toho víc nestíháme. Příjezd do Bandungu je opět ucpaný. Holub s Pepou i přes nelibost řidiče jedou na druhou stranu města zkouknout fotbal Bandung vs. Jakarta. Já mám domluvenou masáž. Masérka byla docela hezká. Na večeři se scházíme všichni čtyři - klukům fotbal nedopad a ještě zmokli. K večeři na hotelu připravili barbecue - maso nám moc nejede ale zbytek je vynikající. Zítra jedeme vlakem na střední Jávu do Yogyakarty.

17.červenec

Dneska je to pouze tranzitní etapa a nic moc zajímavého se dít asi nebude. V 7:20 nasedáme do rychlíku Lodaya Pagi s cílem v Yogyakartě. K mému překvapení vyjíždí vlak na minutu přesně. Krajina je úplně jiná než na Sumatře. Vše vypadá daleko civilizovaněji. Místo pralesů vydíme pole, za kterými na nás občas vykoukne nějaká ta sopka. Domy tu mají na střechách tašky - to na Sumatře téměř k vidění nebylo. Vagóny jsou klimatizované a nejdou otevírat okna, takže z focení nic není. První věc která nás baví je štípání lístků. Průvodčí přišel za doprovodu 4 vojáků se samopaly, kteří uzavřeli vagón. Vlak je poloprázdný tak se každý rozvaluje na na jedné dvojsedačce. Holub teda skoro před koncem o tu svoji přichází, protože asi hodinu před dojezdem si chtějí na jeho místa sednout právoplatní majitelé sedaček. Vyhazují ho s úklonami a omluvou: sorry Sir. V Yogyakartě se nám začíná líbit. Provoz je tady proti tomu co jsme zatím zažili téměř nulový. Čím víc míříme na východ tak ubývá muslimů a tím pádem je víc příležitostí dát si pivko. V hospodě po večeři už měli možnost výběru ze čtyř piv. Taky jsme v ní potkali víc bílých turistů než za celou dobu v Indonésii. Vděčně měníme hnusný Bintang za něco jiného. Už se těším na svítání v buddhistickém chrámů Borobudur.

Borobudur.

18.červenec

Dnešek píšu se zpožděním. Vůbec nebyl morál večer něco psát. Na buddhistický chrám Borobudur, který chrání Unesco, vyrážíme ve 3:45 ráno. Odjezd komplikuje snídaně, kterou nám zapomněli připravit. Nakonec mi ji vrátný podává předním okýnkem auta. Jedeme asi hodinu a jsme na místě. Řidič nás uklidňuje, že svítat začne až kolem šesté. Stejný nápad shlédnout svítání v tomto chrámů měla spousta dalších. Slyšíme hlavně francouzštinu a němčinu. Obzor začíná blednou asi v 5:45. Chvílemi zahlédneme i sopky Merapi a Merbabu, které stojí ve směru vycházejícího slunce. Po okolních kopcích se válí mlha. Snažím se něco vyfotit ale pořád se mi někdo plete. Každej potřebuje selfíčko v tom nejméné vhodném místě... Chrám procházíme asi 2 hodiny. V jeho blízkosti se nacházejí 2 menší chrámečky: Mendut a Pawon. Zvláště ten první je parádní. Je obklopen jezírky s rozkvetlými lekníny a sochami. Potkáváme i mnichy. Nemají problém se fotit - paráda. A cesta pokračuje dál. Jedeme se podívat na plošinu Dieng, kde jsou nejstarší hinduistické chrámy na Jávě. Nejsou moc velké, ale tvoří zajímavá panoramata ve spojení s okolními horami. Provádí nás místňák Joseph. Hrdě o sobě prohlašuje, že ho tady všichni oslovují Pady- přeloží mi to jako Godfather (Kmotr :-). Pepa si z něj neustále utahuje. Nejvíc se mi nakonec líbí pohled na několikabarevné jezero, o kterém Pady tvrdí, že když je jasná obloha, tak je i červené. Dneska je spíš smaragdová - je trochu pod mrakem :-). Vracíme se až za tmy. Večer se Holub dozvídá, že na plánované sopky Bromo a Ijen se bude 2x po sobě vstávat ve 3:30. Okamžitě mu musím objednat pivo - protože to vypadalo na menší srdeční příhodu. 

19.červenec

Ráno mě vytáhne z postele už před osmou telefonát z recepce. A to sem se chtěli dneska válek dým. Lístky na vlak k skopce Bromo už nejsou. Pádím do cestovky vymyslet jinou alternativu. Nakonec volím trošku dražší, ale zase kratší variantu. Po snídani se procházíme po Yogyakartě. Na Indonésii je to celkem hezké a upravené město. Jdeme se podívat na vodní hrad Taman Sari. Malinko nás tlačí čas. Tak se rozdělujeme. Kluci se jdou podívat na hlavní palác Kraton. Já jedu bečakem na ptačí trh. Ten přestěhovali o 3km jinam než uvádí průvodce. Je to takový místní zverimex pod širým nebem. Koupit se dá úplně všechno. Od malých papoušků přes výrečky, kočky, psy, hady, ještěry... Nejobletovanějším zbožím ale jsou svítivá (růžová, žlutá, zelená a modrá) kuřátka. Na oběd se scházíme v hotelu a konstatujeme, že ani jedno místo nijak vyjímečné nebylo. Odpoledne je na pořadu dne hinduistických komplex chrámů Prambanan. Jedeme Trans Jodjou. Jsou to autobusy, do kterých se nastupuje z vyvýšených ploši. Po městě jezdí několik linek, které se kříží. Připomíná to systém metra. V Prambananu trávíme asi 3 hodiny. Chrám je nádherný. Nejvyšší chrámová věž měří 47m a je zasvěcená bohu Shivovi. Vishnova a Brahmova věž je o něco menší. Jako všude naJávě je zde spousta turistů. Po prohlídce čekám na zapadající slunce a fotím a fotím - uvidíme co z toho bude ;-). O půl desáté už jsme na hotelu. Potřebujeme se trochu prospat. Ráno míříme vlakem přes přístav Surabaya k sopce Bromo.

20.červenec

Vlak odjíždí v 6:45. Před polednem bychom měli být v Surabaye. Snídani jsme si nabrali v hotelu do krabiček a postupně je vyprazdňujeme. Trošku pospáváme nebo čteme. Holub čučí na film a já opravuju a doplňuju deník. V Surabaye před polednem přestupujeme do auta. To nás veze až do vesnice Cemoro Lawang. Přespíme v bungalovu hotelu Cemara Indah hotel. Je odsud super výhled na sopky. Jsou od hotelové terasy vzdálené asi 3 kilometry. Bohužel prší, takže pořádnou obhlídku musíme nechat na ráno. Z Broma stoupá hustý dým. Sousední Batok je v klidu. Zase jsme přijeli ve skvělou dobu. Tentokrát  svátek slaví hinduisti. Sopky jsou obklopený mořem sopečného popela. Teď večer se nad celým sopečným polem blýská. 

21.červenec

Den nám začíná asi ve 2:15, kdy nám někdo zaparkuje před bungalovem a nechá čtvrt hodiny puštěný motor. Následně před třetí hodinou proběhne borec a řve "morning, morning". Je 3:30 a čekáme až nás vyzvedne domluvený jeep a vyveze nás na vyhlídkový kopec Penanjakan. Postupně všichni mizí a nakonec zůstáváme před hotelem sami. Do toho jemně mrholí. Nakonec ve 4:15 přijíždí dodávka. Začínám tušit, že je něco špatně. Dodávka nás popoveze asi kilometr a pak nám řidič řekne, že na vyhlídku je to jen 500m. Skutečně vyhlídku rychle nacházíme. Kontroluju mapu. Na vrchol nám chybí něco přes 3km - cesta vede ale lesem a je tma. Mám chuť vraždit. Do svítání se to nedá stihnout. Cestovku zachránilo jen to, že podmínky pro focení nejsou dobré. Bromo mohutně dýmá a noční déšť na viditelnosti taky nepřidává. Pohled na celou kalderu za jasného počasí musí být fakt úžasný. Dneska mi ale nepřipadá nijak vyjímečný. Nejblíže k nám je krásně souměrný Batok, o něco dál kouř bafající Bromo a za nimi se v dýmu ztrácí nejvyšší Semeru. K Bromu kráčíme po svých. Na jeho úpatí to vypadá jak na Matějské. Je to národní park, ale všude jezdí jeepy a motorky - absolutně nechápu. Po snídani se vracíme na pobřeží Jávského moře do Probolingga. S gustem si podávám agenta v cestovce za neuskutečněné jeepy. Jedno oko má zavřené - asi si už někdo stěžoval ;-). Láká mě myšlenka zavřít mu i to druhé. Vím, že tím stejně nic nezískáme, ale do budoucna si snad dají trochu pozor. Asi se trochu vyděsil, protože po anglickou zmizel a ňáký jiný poskok mi jako útěchu vráží do ruky 200 000 rupií. Dodávka nás veze k sopce Ijen do vesnice Sempol. Krajina trošku připomíná Sumatru. Právě probíhá sklizeň cukrové třtiny. Kosík ji tady překvapivě ručně :-).Cesta už je klidná, až na malý incident, kdy se otevřely zadní dveře a vypadl batoh sploucestující z Polska. Na místě jsme až za tmy. 

22.červenec

Po večeři se necháváme ukecat na vstávání po půlnoci. Jako bonus bude tzv. Blue fire. K sopce Ijen je to jen kousek. V průvodci se píše, že k ní moc turistů nemíří. Po cestě to i tak vypadá. Na jejím úpatí už je situace ovšem jiná. Není ani skoro kam zaparkovat. Vypadá to na další účast v hromadném průvodu. Stoupání na okraj kráteru měří 3 km, a nám to trvá asi hodinu. Ještě před startem nám průvodce zvesela sděluje, že má málo masek. V půlce kopce, ho humor přechází a tvrdí, že bez masky nemůžeme sestoupit do kráteru. Jemně mu vysvětluju, ať si nedělá prd... Jakmile nastane nějaký problém mají tady všichni stejnou výmluvu: "Mluvím jenom trochu anglicky". Masky nakonec dopadnou. Další zajímavostí při anglické konverzaci je, že když nerozumí otázce, tak odpovídají zásadně "Ano". Příklad: "Kde je nejlepší pohled na jezero"? - "Ano"... Tlemíme se. Ijen je sopka, která produkuje spoustu síry. Nosiči ji vynášejí v koších na svých ramenou. Průměrná váha síry naložené do bambusových košů je 80kg. Blue fire je úkaz, kdy za tmy sirné výpary na vzduchu hoří - super divadlo. To mi trochu pokazil vítr, který mi sirné výpary foukl do očí. Brečel jsem jako želva. Východ slunce už sledujeme z okraje kráteru. Stejně jako Bromo i Ijen kouŕí víc, než to znám z fotek, a tak se krásné tyrkysové jezero ukazuje pouze na chviličku, když fouknul správný vítr. Přejezd do trajektového přístavu netrvá dlouho. Bali je z Jávy krásně vidět. Je to fakt kousek. Na Bali na nás dýchne úplně jiná atmosféra než doposud. Ceny budou asi trošku dražší ale zase provoz na silnicích je proti Jávě úplně minimmální. Celkově je to tady daleko uvolněnější. Na noc se usazujeme ve vesnici Pemuteran. Ráno se chystáme na šnorchling do národního parku.

24.červenec

Vstávám kolem osmé a hned jdu zkontrolovat počasí. Je jasno, ale sluníčko stojí přesně za sopkou Batur, takže fotit nemá smysl. Řidič a průvodce už zevluje před hotelem. Uklidňuje ho tím, že kluci ještě spí a že si dáme v klidu snídani. To ještě nevím, co nám předvede za řidičské umění. První na řadě je chrám Pura Ulun Batur. Velký hinduistický chrám, ze kterého je vidět na sopky i na jezero. Ráno je vidět i Agung - obrovský kopec - téměř 3000 m.n.m. Nádhera, která roste přímo z moře. Jen nejde kvůli Slunci fotit :-(.  Před vstupem nás super vymustrujou. Musíme si na sebe natáhnout jakousi sukni - vypadá to jako kus staré záclony. Na vrch ještě prima čelenky. Kluci využiji toho, že platím a gentlemansky mi nechávají tu nejhezčí - růžovou :-). Myslím, že Holub mě vyfotil. Pepa vypadá jak nějaká "bordelmamá". Kvůli Slunci měníme program a místo k jezeru jedeme nejdřív na největší chrám na Bali - Besakih. No jedeme... Přískokem skok - řidič je katastrofální. 25km po silnici, kde téměř nic nejede, překonáváme za neuvěřitelnou hodinu a čtvrt. O Besakihu kolují na internetu dost nelichotivé historky a turisté se mu prý vyhýbají - já si osobně myslím, že to je i jeho odlehlejších polohou. Leží na úpatí sopky Agung, která se od rád stačila pokrýt mraky. Ale jsou z něj krásné výhledy na druhou stranu. Cestou zpátky k jezeru Batur, "řidič" definitivně odepisuje auto. Z výfuku se začíná významně hulit. Aby taky ne, jeho maximum byla trojka a 50km/h. Na jedničku jel i z kopce. Musí si půjčit auto od kámošky. Po obídku nám ukazuje lávové pole pod sopkou a okolí jezera. Pohled z vrchu je ale o hodně zajímavější. Cestou do Ubudu se stavujeme na kávové plantáži - vidíme i cibetku - ochutnáváme všechno možné - něco málo nakoupíme, takže ani vy doma nepříjdete zkrátka. Teď se koukám a z Medanu na Sumatře sem do kulturního centra Bali - Ubudu je to vzdušnou čarou asi 3000km. Kluci už mě prosí ať je ráno nebudím ;-). Vlastně už jsme v cílové rovince. Tak trošku oslavujeme v baru - rušíme pivní dietu... Hrajou fakt skvěle.

25.červenec

Vstáváme na pohodu, chvilku po osmé. Snídáme na terase v zahradě, která je plná palem, cykasů a dalších tropických rostlin, které nám tvoří sympatický stín. Skútry máme připravené a tak vyrážíme zase trošku do hor k jezeru Beratan. Přímo na něm leží nádherný chrám. Asi 60km překonáváme bez problémů. Ani nebloudíme. Chrám leží na vodě, takže si ho v klidu můžu fotit bez lidí - konečně. Po obědě na dohled od chrámu jsou dalším cílem rýžová pole Jatiluwih. Podobně jako nejslavnější Tegallalang jsou po sklizni, takže jsou víc hnědá než zelená. Ale já si stejňě nějaké fotogenické políčko nacházím. Celou oblast poctivě objíždíme. Zpátky na hlavní silnici volím po okreskách. Vyvine se z toho docela slušná motokrosová vložka. Poslední atrakcí je královský chrám v Mengwi. Není tak okázalý jako jiné chrámy, ale zase je obklopen vodním příkopem. Bali je chrámy doslova poseto. Každá vesnice má minimálně jeden, na zahradách u domu jsou i rodinné chrámy - jeden dokonce máme hned vedle pokoje. Ale do něj nesmíme. 

26.červenec

Kluci ještě spí a já mířím na otvíračku do Bali bird parku. Je to asi 20 minut na motorce. V 9 ráno jsem v parku první. V klidu si tak můžu užít první krmení loriů. Vůbec se nebojí a zobou mi z ruky. Mají zde i ochočené zoborožce z Bornea. Dělám si s nima selfíčko. Postupně si obcházím rozsáhlou expozici a občas mě ošetrovatelé se svými svěřenci vyfotí. Zlatým hřeben je krmení varana komodského. Na posezení sežere 3 králíky a jedno kuře. V jedné voliéře osamoceně sedí na bidýlku sameček Ara severa. Je o hodně krotší než můj Hannibal a nechá se podrbat. Kluci se konečně probrali a  dojeli k nedalekému vodopádu. Na ubytku jsou kolem poledne. Oběd s nima nstíhám, tak si exkluzivního tuňáka vychutnávám v restauraci na sousední terase sám. Mají tam pořád obsazeno. Po obědě si jdeme poprvé na cestě trochu zdřímnout. Odpolko už je nenáročné - Opičí les a ještě jedno rýžové políčko. Les je plný makaků dlouhoocasých, kteří buď pózojí pro fotografy, nebo loudí nějaké jídlo. Nesmí se před nima otvírat batoh - jsou si z něj schopni cokoliv vytáhnout. Dokonce jsme viděli jak se jeden batoh pokoušeli rozepnout. Zítra vyrážíme na poslední destinaci a tou jsou ostrůvky Gili. Leží mezi Bali a Lombokem. Když budeme mít štěstí, tak se tam dají pozorovat želvy ;-).

27.červenec

Všechno plyne na Bali svým temem. Už nás ani nerozhodí dvouhodinové zpoždění auta, které nás má hodit do přístavu v Padangbai. Loď má stanovený odjezd na 13:30. Stejně odjíždí o dost později. Na Gili Trawangan dorážíme přes zastávky na Lomboku a Gili Air. V podvečer stíháme krátkou koupačku a večeříme tentokrát po thajsku. Nic moc se tady neděje :(. Restaurace jsou rozesety podél pobřeží, takže večer trávíme u pivka se šuměním oceánu. 

28.červenec

Pro dnešek volíme šnochlování z lodičky, která obkrouží všechny 3 ostrovy. Největší z nich má v průměru asi 2km. Na jednom místě zahlédneme i želvičky. Vlny s námi docela kývají a někteří se rozhodli zbavit snídaně a nakrmit rybičky ;-). U Gili Air se podaří při vysedání utopit jednu výletní loď. Celý výlet se tím pěkně protáhne - musíme ji dotáhnout do přístavu. S blížícím se koncem naší cesty se na nás už docela projevuje únava - dokonce pospáváme i na lodi. Zítra už jen zamíříme do Denpasaru na Bali a o půlnoci nasedneme do letadla směrem domů. V Praze přistaneme v sobotu ve 13:30. Už se docela těším na nějaké české jídlo. Všechny zdravíme :-).