USA 2013

(deník z cesty po západních státech USA 28.6.-21.7.2013)  

1.den

Přesun do Salt Lake City proběhl téměř bez problémů, jen pro příště by bylo lepší nechat si minimální rezervu pro přestup na letištích alespoň 2 hodiny.

Trasa: Praha – Londýn – Dallas – Salt Lake City

Jediným problémem bylo umístění v letadle během transatlantického letu, protože přímo vedle nás seděl Američan, kterému se nevešel přes břicho tác s jídlem. Během letu do Dallasu jsme se celkem slušně najedli – 3 jídla (steak, pizza, pivko J).

Průchod imigračním v Dallasu proběhl bez zádrhelů, stejně jako vyzvednutí auta  na letišti v Salt Lake. Jen místo domluvené Toyoty Corolly na nás čekal Dodge Avenger v automatu o kubatuře 2,4 litru. Za jednosměrnou cestu se naštěstí opravdu nemuselo nic zaplatit.

Po menším hledání se nám podařilo objevit i zamluvený Hostel AWA Royal Garden. Jediný problém nastal, když jsme si v jednu ráno šli koupit na oslavu šťastného dojezdu pivka na recepci. Dostalo se nám ujištění, že v jednu ráno se alkohol opravdu v USA neprodává. Trošku nás to zarazilo, zvlášť když jsme na parkovišti hostelu potkali pár motajících se amíků a ucítili jsme i závany konopného dýmu.¨

2. den

Budíček nastavený na 8:30 nebyl potřeba, protože jsme se všichni probudili už o půl sedmé a vzhledem k předpovědi, která pro Salt Lake hlásila více než 35 stupňů, jsme dali rychlou snídani, která byla v ceně noclehu a vyrazili na rychlou prohlídku města. Po dvou hodinách pochodování krásným zeleným a upraveným městem se siluetou hor, kde proběhla zimní olympiáda v roce 2002, jsme se shodli, že tady by se asi žít dalo docela dobře J. Ani typicky „vyžrané“ Američany jsme nepotkávali, asi proto že opravdu bylo ještě velmi brzo. Město má 2 důležité turistické cíle: Mormonské chrámy (střed města) a state Capitol vzdálený asi 1 kilometr pochodu do docela slušného kopce. Ve městě jsme pořídili první foto úlovky. Nejzajímavější byl asi bizon, který měl na sobě namalovány vlajky všech států světa.

Asi v 11 hodin jsme Salt Lake opustili a přes Park City (sjezd na OH), Evanston, Bear Lake, jsme zabrousili do Francie (Paris a Montpellier) a krásnou horskou krajinou zamířili k národnímu parku Grand Teton. Cestou jsme minuli několik značek upozorňujících na výskyt divoké zvěře. Na dálnici jsme viděli 2 mrtvé laně a několik pobíhajících syslů. Největší zážitek byl kousek od Bear Lake, kde se zbloudilá kráva obezřetně snažila přejít silnici za lepší trávou, které tady v nadmořské 2000 m.n.m. opravdu moc není.

Kolem páté odpoledne jsme zakotvili v Gros Ventre campgroud na okraji národního parku Grand Teton. Po postavení stanů jsme se zamířili do národního parku na průzkum. Viděli jsme stádo bizonů, jednu antilopu a majestátní vrchol celého masivu, který dal národnímu parku jméno. Poznámka na závěr: místní Budweiser se nedá pít.

3.den

Už jsme docela aklimatizováni – budík není zatím potřeba. Vstávali jsme už po šesté hodině a přivítalo nás modré nebe bez mráčku. V plánu bylo projít dvěma kaňony k jezeru Lake Solitude. První úkol byl koupit vstupenku do národních parků. Skutečně stojí 80 dolarů na auto a platí celý rok. Od jezera Jenny Lake (2000 m.n.m.) jsme si to namířili vzhůru nádherným kaňonem Cascade Canyon. Patnáctikilometrovou cestu se super výhledy lemovaly vodopády, meandrující řeka a sluníčko fakticky od rána pořádně pražilo (večer jsme byli nuceni namazat se pantenolem). Cíle Lake Solitude jsme dosáhli ve 12:30. Plán jsme ovšem kvůli množství sněhu museli upravit a vynechat návrat přes Painbrush Canyon. Zahlédli jsme několik svišťů a veverek ale větší zvířata se nám vyhýbala. Až na zpáteční cestě se mi podařilo vyplašit medvěda (asi Grizzly – 3,5m kodiak J), ale než jsem stačil zareagovat byl fuč. Kluci mi to nevěří… Vzhledem k vedru, celá dnešní akce skončila koupelí v „chladivém“ jezeře.  Proběhl i první úspěšný nájezd na souvenir shop. Vynikající sportovní výkon byl odměněn návštěvou města Jackson a večeří v pivovaru Snake River Brewery. Naše menu čítalo hovězí hamburgery (Bizon burger) a několik místních piv (pozitivní je, že řidič si může dát taky alespoň jedno).

4.den

Dneska jsme si přispali (vstávání v 7:30) jelikož jsme včera podcenili zásobování, tak jsme opouštěli camp Gros Ventre bez snídaně i vody. To jsme ještě netušili, že se k prvnímu proviantu dostaneme až v poledne. Cestou se nám povedlo vyfotit jeleny, migrující stádo bizonů a samce antilopy pronghorn. Nemilé překvapení nastalo v oblasti Oxbow Bend, která prý je plná zvěře, ale místo ní jsme viděli jen svatbu J. K jídlu jsme se dostali až v oblasti Colter Bay. Na rozloučenou s Grand Tetonem jsem pořídil ještě pár fotek masívu. Poté jsme přejeli do NP Yellowstone. Hned na začátku nás ohromil kaňon na řece Lewis River. Při výběru campu jsme  měli docela štěstí, protože v centrálně položeném Grant Village bylo plno. Naštěstí při našem příjezdu jedna rodina zrušila rezervaci na místo. Odpoledne jsme si prošli první gejzírovou oblast v okolí gejzíru Old Faithful. Nejvíc na nás zapůsobil dvě hodiny soptící Castle Geyzer. Nádherná jsou i různobarevná jezírka. Na závěr jsme se odměnili zmrzkou (točenou - velkou). Stinnou stránkou večera se stala sázka na pivo s bizonem – museli jsme ho vylít do záchodu (nedalo se pít – hnus). 

5. den

Průzkum gejzírové oblasti jsme zahájili v Black Sand a Biscuit Basin, kde jsme si neplánovaně vyšlápli na okolní kopec. Výhled nebyl nic moc, ale naopak Mystic Falls v dolní časti  byly nádherné. Oblast Grand Prismatick Spring (velké oko) byla přecpána lidmi tak, že u ní nešlo ani zaparkovat – proto jsme se vrátili o 2 km zpět a pěšky si vystoupali nad toto ďábelsky vypadající jezírko. Zbytek gejzírů jsme si nechali na spáteční cestu do kempu a dojeli až na okraj NP podívat se na terasy Mammoth Hot Springs, které ovšem na obrázcích vypadají daleko lépe než ve skutečnosti. Zpáteční cestu jsme si kromě návštěvy oblastí Norris a Lower Geyzer zpestřili koupačkou ve Firehole River. Yellowstone je opravdu obrovský. Střídá se měsíční krajina gejzírů a barevných jezírek s lesy, na okrajích parku lemovanými zasněženými vrcholy. Den jsme zakončili grilovačkou – plánované steaky (zmražené L) nahradilo opečení vynikající slaninky. Dobrou náladu se postarali piva značky Corrs a Harley (firma Miller).

6. den

V plánu bylo projet východní část parku, údajně bohatou na výskyt divoké zvěře. A taky že jo. Hned na začátku jsme ze silnice zahlédli napájející se jeleny u jezera. S cílem najít medvědy a losi jsme focením jelenů pohrdli. Když už nám, ale asi po 15 km jeden z jelenů vběhl do cesty, tak jsme se jali jej pronásledovat. Zřejmě nás chtěl seznámit s rodinou, protože v porostu se skrývali další dva. V Hayden Valley jsme zažili vrchol při sledování zvířat. Podařilo se nám ulovit grizzlyho, vlka a mraky bizonů, kteří se tu a tam rozhodli cestovat s námi po silnici. Kousek od Mt.Washburn jsme narazili na parádního černého medvěda. Malinkým zklamáním bylo Lamar Valley, kde mělo být k vidění nejvíce zvířat, ale my jsme zahlédli pouze početná stáda bizonů a antilopu pronghorn. Na okraji parku jsme se vyfotili s cedulí a zamířili do Grand Canyon of Yellowstone. Výhledy na kaňon i oba vodopády byly super. K jednomu z výhledů jsme museli sejít 358 schodů. Toto byla poslední z atrakcí v Yellowstonu a my jsme se vydali směrem na město Cody najít camp. Projeli jsme krásným údolím státního parku Shoshone a pro místo k ubytování si vybrali téměř prázdný kemp u Buffalo Bill reservoiru. Večer proběhl  v rámci průzkumu města Cody, který jsme zahájili baštou steaků (megasteaků – každý vážil asi 0,5 kg) v kovbojském steakhousu. Obletovaly nás 4 servírky a jenom objednání vzhledem k záludným otázkám nám trvalo asi 10 minut. Překvapením byl salát, který se tady jí první stejně jako u nás polévka. Večeře i hospoda  s živou country hudbou vynikající. Cenu tady ale radši nebudu uvádět J.Střed města je zároveň středobodem nevkusu. Hlavní třída byla přeplněna obchody s neuvěřitelně kýčovitým zbožím. Náladu nám spravila až návštěva Walmartu, kde Michal uronil několik slz (rok v nich kdysi dřel jako otrok). Upozornění pro cestovatele: ve Walmartu neprodávají alkohol ani pivo!!!! Sprcha tentokrát proběhla pod klasickou pumpou.

7.den

Ráno nás ze spacáku vytáhlo sluníčko. Se snídaní a balením jsme tentokrát nespěchali a po focení kaktusů se naším prvním cílem stal Old Trail Town – skanzen městečka divokého západu. Městečku dominovaly především originály původních povozů, kterými pionýři západu vezli celý svůj majetek. Za městečkem se nachází pohřebiště legend divokého západu. Někteří z nich zde byli přepohřbeni (Jeremiah „Liver Eatin“ Johnston, Kid Curry – zvěd generála Custera, Jim White „Buffalo Hunter“, Jack Stillwell, Phillip Vetter, W.A.Gallgher, Blind Bill).  Spousta informací se váže i Butchi Cassidymu a Sundance Kidovi. Vzhledem k tomu, že je 4.července (Den nezávislosti), tak americké vlajky vlají úplně všude. Střed města Cody byl kvůli slavnostnímu průvodu zcela uzavřen. Část průvodu se nám podařilo zahlédnout. Trasa nás dále zavedla k řece Bighorn River, kde nás uchvátil a mě vyděsil Devil´s a Bighorn Canyon. Pohled z výšky byl impozantní. V Bighorn County nás zastihly první dešťové kapky. Opravdová Amerika na nás dýchla při vjezdu na dálnici I-90, kdy nám navigace vtipně oznámila, že pojedeme rovně 227 km J. Na benzíně v Ranchesteru jsme potkali zatím největší obytný přívěs, který si fotil i celý zájezd Španělů. Přespání v motelu proběhlo ve vesnici Sundance. Recepční se nezdálo, že chceme nocovat na jednom pokoji… Přivítání sousedy bylo celkem příjemné, jen se divili, co děláme v takové díře (jestli jsme se neztratili). Úspěch jsme zaznamenali při hledání prádelny, která byla celou noc otevřená. Při návratu k motelu nás přivítal řev sousedovi Yamahy, který s dalšími spolubydlícími bujaře slavil Den nezávislosti. Jedna z přítomných dam si nechala ovívat účes výfukovými plyny z motorky a všichni se tím náramně bavili. My už se bavili o něco méně, protože řev motoru se ozýval přímo pod naším oknem. Bylo to asi tím, že jsme si nestačili dát ani jedno pivko L.  

8.den

Trošku jsme si přispali a po snídani v Subway náš Dodge vyrazil směrem na Deadwood. Deadwood působil o něco lépe než Cody, jen místo westernových barů, jsou zde herny plné automatů. Nad Deadwoodem se nachází celkem zajímavé ale malé muzeum bizonů. „Nedostatek“ vyfocených zvířat z národních parků jsme si vykompenzovali v Bear country nedaleko Rapid City. Původně jsem si myslel, že se jedná o záchranou stanici pro medvědy, ale nakonec se z toho vyklubalo americké safari. Protože amíci měli zřejmě dnes už víkend, tak jsme popojížděním v zoo strávili asi 3 hodiny. Medvídci a další zvířata  většinou nerušeně podřimovala. Bez vystoupení z auta medvědi jako na povel nabíhali přímo před naše foťáky. Čas už nás začal maličko tlačit, proto jsme hned poté zamířili na památník Mt.Rushmore, který je opravdu impozantní. Jedná se o hlavy 4 prezidentů vytesaných do skály (Washington, Jefferson, Roosevelt, Lincoln). Cestou na nocleh do Douglasu jsme pomohli domorodci s výměnou kola. Původně chtěl pouze půjčit klíč, ale jako správní vzorňáci jsme se mu rozhodli poskytnout pomoc. Trošku nám zatajil poklad, který se ukrýval za autem – pořádně ošklivou manželku J. Cestou okresem Niobrara, kde na rovině opravdu není vůbec nic jsme mohli pozorovat několik bouřek najednou. Na nocleh jsme si vybrali pěkný motel Four Winds v Douglasu.

9.den

Poklidné vstávání a přejezd do Colorada narušila až návštěva fastfoodu Subway, kde jsme potkali několik opravdových američanek… I holky, které evidentně měli po zápase softballu, moc sportovkyně nepřipomínaly. Kempy v NP Rocky Mountains jsou přeplněné a celkově se zde mačká více lidí než v Yellowstonu, vzhledem k menší rozloze parku. Je to asi i tím, že necelých 100 km odsud leží velkoměsto Denver. Po kratším hledání volného místa k noclehu, jsme si protáhli nohy pochodem kolem tří jezer: Nymph Lake, Dream Lake a Emerald Lake. Zvláště to poslední ležící pod vrcholem Hallet Peak bylo opravdu krásné. Na skaliscích v jeho těsné blízkosti nejprve na Michalův batoh a poté i na mě chtě zaútočit neobvykle nebojácný svišť. Ale celá akce skončila podobně jako epizodka s Grizzlym v Grand Tetonu, to znamená jeho zbabělým útěkem.Na cestu k  jezerům jsme použili místní kyvadlovou dopravu. Na zpáteční cestě nás vezl školní autobus, který známe ze seriálu Simsonovi. Měl jsme i zajímavé spolucestující: cestou nahoru to byl asi 130 kilový američan a zpět si přisedla poněkud starší a ne úplně pohledná indka J. Večer trávíme psaním pohledů a doplňováním tekutin v podobě pivka oblíbené značky  Corrs.    

10.den

Tak jak se ním vyhýbalo špatné počasí, tak na nás udeřilo, když jsme to nejméně čekali. Asi v jednu hodinu v noci nás probudil silný vítr, ke kterému se přidal i vydatný slejvák. „Trošku to s našimi stany zahýbalo, ale ty odolaly. Dnešním cílem, bylo jezírko Sky Pond. Cestou k němu jsme minuli další dvě jezera: The Loch a Lake of Glass. Vůbec první zastávka proběhla u Alberta Falls, celkem pěkných vodopádů. Trošku překvapením byl závěrečný výstup, kde jsme museli vyšplhat asi 50 metrů přes mírný vodopád. Hodinky mi u Sky Pond ukazovaly nadmořskou výšku asi 3250 m.n.m. Je pravda, že nám při výstupu už maličko těžkly nohy. Sestup dolů proběhl velmi, protože se obloha velmi rychle zatemnila a chvílemi na nás padaly kroupy. To nebylo to nejhorší, ale pomalu na nás začíná útočit místní fauna – Michala atakovala veverka a na Holuba se přišla v kempu podívat laň se třemi mladými, zrovna když se převlíkal. Asi sem včera toho sviště pořádně naštval. Odpolko jsme využili místní atrakci – bazének, kde jsme konečně chytili WIFI, ale ta byla neamericky pomalá. Po slušné večeři, v jedné z místních restaurací jsme platili účet u znalkyně našeho lesbického tenisu (znala Martinu Navrátilovou a Janu Novotnou… divný že neznala Milana Hejduka, který tady hraje za Avalanche). Jídlo jsme zapili místním pivínkem Avalanche.

11.den

V noci opět dorazil vichr z hor. Kemp se v neděli odpoledne téměř vylidnil. Tento byl víceméně tranzitní. Po sjezdu z hor u Denveru nám GPS nahlásila, že pojedeme 472 km rovně po dálnici. Cílem byl město Moab – výchozí stanice do dvou NP: Arches a Canyonlands. Arches, menší z nich jsme si prohlédli ještě odpoledne. Trošku nás štvalo, že turisti vlézali do pískovcových oken tak, že se dala jen ztěžka fotit. Ďáblovou zahradou (Devil´s Garden) jsme prošli, když už bylo pod mrakem, takže nějakých 35°C jsme moc nepocítili. Cestou zpět jsme byli odměněni pohledem na duhu, která se táhla na parkem. Poslední oblouk Delicate Arch jsme viděli až po západu slunce… Nocleh tentokrát proběhl na písčitém podloží v parku na okraji města Moab.                     

12.den

Dnešek byl opravdu nabitý, i když začal v poklidném tempu snídaní v oblíbeném řetězci Subway. Prvním cílem byl NP Canyonlands, který je velmi rozsáhlý, ale zpřístupněno je jen několik vyhlídek na kaňon – tentokrát jsem se už tolik nebál J. Za dopoledne bylo hotovo. Cestou k Monument Valley jsme udělali krátkou ale vydatnou zastávku nad řekou San Juan, která u „města“ Mexican Hat nádherně meandruje a tvoří tzv. Goosenecks. Monument Valley bylo ze severní strany zastíněné, ale pohledy ze strany jižní opravdu stály za to. Pouze cesta mezi kamenné bloky připomínala autokrosovou dráhu a tak jsme to asi po 2 kilometrech popojíždění a několika nárazech na podvozek zabalili. I tak na nás posvátné místo kmene Navajů zanechalo nezapomenutelný dojem. Velkým dobrodružstvím  se tentokrát stalo hledání ubytování, neboť území Navajů (města Kayenta a Tuba City) připomínaly chudinská ghetta, kde volně pobíhali psi a největší budovou byly policejní stanice a soud (hned vedle školy). Nakonec jsme doputovali až do Flagstaffu. Cestou jsme zaznamenali i dosud nejvyšší teplotu (106° F – asi 41° C). Ještě pře usnutím jsme zjistili, že Arizona má jako jediný stát letní čas a tak jsme si mohli o hodinku přispat J.

13.den

Ráno začalo vydatnou snídaní v mexickém stylu. Kolem 11 hodiny nás přivítal Grand Canyon. Z počátku turistů nebylo mnoho, až v západní části, kde jsme byli nuceni použít kyvadlovou dopravu byl park docela nacpán. Díky zamračenému počasí nebyl kaňon nijak zvlášt dobře nasvícen. Největší zážitek si tak Michal s Holubem nechali na odpolko, kdy z letiště jižně od města Tusayan absolvovali půlhodinový přelet helikoptérou nad kaňonem. Já jsem si tuto radost nechal v klidu ujít a bavil se zatím focením vzlétajících helikoptér. Poté jsme vyrazili do města Williams, na jehož západní straně se dá odbočit asi na 150 km zbytek historické Route 66. Zastavili jsme ve městě Seligman, dali si vynikajícího burgra a hotdogy a absolvovali zastávku s doplněním paliva u jedné z legendárních benzínových pump. Vzhledem k tomu, že nedaleko vede mezistátní dálnice – doslova v těchto končinách „chcíp pes“.  Míříme do města hříchu a zábavy Las Vegas, vydělat nějaké peníze a pořádně to roztočit… ;-)

Protože do Vegas zbývá ještě něco málo přes 200 km zmíním se trochu o původních obyvatelích. Cestu jsme začali na území kmene Ute, který kdysi ovládal celý dnešní Utah. Wyoming byl především lovištěm Shoshonů, kteří se na hranicích s Montanou střetávali s kmenem Crowů. Obě dvě Dakoty osidlovaly početné kmeny Siouxů (Oglalové, Lakotové, Hunkpapaové…). Hraniční území mezi Wyomingem a Coloradem byla obávána Kiowi,Cheyeny a Arapahy. Zvláštní zmínku zaslouží kmen Navajů – jehož rozlehlá území se rozkládají v Utahu, Arizoně a Coloradu. Navajové si zachovali částečnou samostatnost a to jak žijí jsme mohli vidět v okolí Monument Valley a ve městech Kayenta a Tuba City. Dnešní cesta v okolí Grand Canyonu vedla po území kmenů Hopi a Yavapai.

14. den

Ráno jsme se vstáváním vůbec nespěchali a na snídani, která byla v ceně noclehu, dorazili kolem desáté hodiny. Poté nastal asi pětihodinový průzkum hlavní třídy Las Vegas Boulevard (přezdívají jí tady The Strip). Tato asi 4 km dlouhá třída je doslova narvaná hotely s kasíny a dalšími lákadly pro mraky turistů, kteří do Vegas míří za povyražením. V centru je neuvěřitelný randál a na poměry v USA i dost neuklizeno. Během „počumování“ J po hotelech, letadlech (která startují a přistávají hned vedle Stripu), limuzínách, sporťácích, blonďatých, černovlasých  a různě etnicky namíchaných dvounohých kočkách jsme vyhodnotili, že jako největší kýč vypadá hotel Excalibur. Ten má připomínat pohádkový hrad. Já se bych tam neposlal ani šmoulu. Odpoledne se nám podařilo podruhé úspěšně vyprat. Čekání jsme si zpříjemnili plaváním v motelovém bazénu a krátkou regenerací ve vířivce. Večer na nás zapůsobilo představení osvětlených fontán před hotelem Bellagio. A protože asi v 9 hodin večer začalo pršet, tak jsme zapadli do jednoho z kasín a poškádlili štěstěnu na ruletě a automatech. Nikdo z nás pohádkově nezbohatl…L Večer byl zakončen návštěvou na místní poměry hezkého baru Diablos Cantina. Naše menu: mexické jídlo a pivko Pacifico.

15. den

Po náročnějším večeru jsme opět vstáváni neuspěchali a na snídani se objevili opět kolem desáté. Náladu po hráčském večeru jsme si napravili přímo „chlapáckou zábavou“ – shoppingem v outlet centru na okraji Vegas. Povedené nákupy (trička) byli zakončeny obědem ve formě zmrzliny. Testosteron do krve se nám vrátil až po výjezdu na dálnici směrem na Los Angeles. Protože byl pátek, tak směr na Vegas byl pěkně ucpaný, což nám nijak nevadilo, protože jsme si v protisměru jedoucí bouráky mohli celkem v klidu prohlížet. Cestou jsme se stavili v Calico Ghost Town (město duchů – opuštěné důlní městečko, kde se na konci 19.st.těžilo stříbro). Radka, která tady už byly mi o tomto městečku vyprávěla úplné legendy J… My jsme ale odjížděli trošku zklamáni, protože po tom co jsme viděli ve skanzenu u Cody, tak to tady na nás působilo hodně komerčně. Budovy z venku byli sice původní, ale vnitřky fungovaly jako obchůdky. A protože bylo pořádné vedro (kolem 104° F), tak jsme se stavili v Lili´s baru (konečně tam byly oboustranné lítací dveře) na jedno pivko. U pivka jsme celkem slušně pokecali s místními Mexikánci (jeden vypadal úplně jako Luca Brasi z filmu Kmotr). Celkem slušné ubytování jsme dohledali v motelu ve městě Yucca Valley na okraji národního parku Joshua Tree. Michal navázal kontakt s recepčním, když se ho šel zeptat jestli se tady dá sehnat něco k jídlu… Recepční se náramně bavil a ukázal nejdřív doprava a pak i doleva… Pochopili jsme to za chvíli. I když městečko vypadá jako neskutečná díra na okraji pouště, tak míst pro jídlo tady mají spoustu. Večer proběhl jako 2.poločas shoppingu (tentokrát džíny). Úplně nakonec jsme si udělali procházku autosalonem pod širým nebem, který byl pěkně osvětlen. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že Dodge Avenger, se kterým už máme najeto přes 5000 km vyjde asi na 0,5 milionu Kč.

16.den

Vzhledem k tomu, že máme jeden den k dobru a v pouštích už nám bylo trošku teplo, tak jsme  přes národní park Joshua Tree zamířili na koupačku jižně od Los Angeles. Je tady 20:30 a právě projíždíme po dálnici přes Los Angeles (rozlohou je obrovské). V národním parku, který nese jméno biblického hrdiny Josueho, jsme se zdrželi asi 3 hodiny. V pouštní krajině byly k vidění zvláštní stromy Joshua Tree, rostliny Yucca ale i obrovské kaktusové  pole. Cestou k Pacifiku jsme u města Palm Springs pozorovali několik set větrných elektráren. Zároveň jsme si vylepšili teplotní rekord na 110° F.  Místo plánované koupačky v Laguna Beach (bylo totálně zasekané) jsme popojeli asi 15 km jižně směrem na San Diego a tam už se osvěžili v oceánu v resortu San Clemente. Pláž byla hezky umístěná, moře tak akorát a super velké vlny. Docela dlouho jsme se bavili skákáním přes jejich zpěněné vrcholy. S nabídkou ubytování jsme nebyli tentokrát spokojeni (motel i majitelé vypadali dost divně) a tak míříme na sever blíž k národnímu parku Yosemite.

17.den

Přijatelné místo k přenocování jsme hledali poměrně dlouho, tak že jsme nakonec zakotvili až kolem 2.hodiny ráno v motelu ve městě Bakersfield. Úspěšnému nálezu předcházelo několik neúspěchů… Pár prvních zastavení spíše připomínalo návštěvu a kravínů. Navigace si z nás zřejmě dělala srandu a neplánovaně nám přidala okružní jízdu po černošských a mexikánských ghettech. Nakonec ale vše dobře dopadlo, my jsme živí, máme stále všechny a i auto přežilo na parkovišti bez úhony. To nás ráno ukolébalo natolik, že jsme vyrazili až před 11 hodinou. Jedinou dnešní zastávkou byl národní park Sequoia. V pohoří Sierra Nevada zde mají domov nejvyšší stromy na světě: Sekvoje. Jsou tak obrovské (až 80m) že se dají ztěží vyfotit. Některé monumentální kousky nesou jména amerických generálů (Grant a Sherman). Teď opět doplňujeme tekutiny v motelu kousek od jižního vstupu do NP Yosemite – což je zítřejší cíl.

18.den

Po noclehu v motelu U Černého Jestřába (Black Hawk), kde jsme byli jediní nocležníci, jsme tentokrát odstartovali celkem brzo. Cesta k NP Yosemite ubíhala rychle a my jsme si říkali, že jestli to bude vypadat v parku jako na silnici, tak by to mohla být paráda. Nebyla… Samotné údolí, bylo celkem malé a přecpané lidmi. Další potíží bylo špatné značení silnic a turistických stezek. S tímto jsme se zatím téměř nesetkali. Při hledání nejlepších výhledů na vrcholky, jsme nakonec zamířili k vodopádům. Stav vody v řece nás trošičku varoval, že něco není úplně podle pohledů. A když jsme cestou neslyšely hukot vody, tak výsledek taky podle toho vypadal. Vodopády měly nízký stav vody a více než vodopád připomínaly lehkou sprchu. Proto jsme zamítli i plánovanou návštěvu horních partií nad vodopády. Zamířili jsme po horské vyhlídkové silnici Tioga Road (v nejvyšším bodě 3034 m.n.m) nad yosemitské údolí. Tam už se nám líbilo o poznání více. Nejhezčí výhledy byly z vyhlídky Olmsted Point a u jezera Tenaya Lake. Tam jsme si i zlehka zabrodili. Únava se již na nás trošku projevuje (v autě usínáme – řidiči naštěstí ještě ne ;-) a Michal si zapomněl u jezera svoje sandály. Neměli jsme mu to za zlé a v klidu se pro ně vrátili, aby někdo nepřišel ke zdravotní újmě (nikdo neparkoval v okruhu 20 m). Je pravda, že když jsme se večer převlékli do uzavřených bot, tak se vyčistil i vzduch v autě J. Nocujeme v kempu nad lyžařským městečkem Mammoth Lakes. Je tady docela zima – předpověď slibuje na noc 8° C.    

19.den

Noc proběhla v klidu – kemp byl téměř prázdný a tak jsme zamířili k 2.nejstaršímu jezeru v severní Americe Mono Lake. Jezero se nachází na východní straně Sierra Nevady. Na jeho břehu i z vodní plochy vystupují travertinové stalagmity. Na břehu jezera hnízdí orlovci říční, kteří si musí pro potravu létat minimálně 5 mil do okolních řek, protože jezero je slané. Celé jezero svítí do dálky jasně modrou barvou a podle popisu by spolu s krápníky mělo vytvářet ponurou atmosféru, ale dnes bylo úplně jasno, takže na nás spíše působilo svou krásou. Nedaleko jezera v horách se nachází další městečko duchů – Bodie. Od šedesátých let 19.století až do 2.světové války se zde těžilo zlato (dohromady za 100 000 000 USD). Oproti Calicu, zde nejsou žádná komerční lákadla – naopak vše je necháno ladem. Vše působí velmi autenticky. Nečekaným zpestřením byla cesta přes Sierru Nevadu směrem na západ, kde se silnice doslova houpala nahoru a dolů. Nakonec jsme šťastně dorazili do Oakdalu a tak nám do San Francisca chybí asi 120 km.  

20.den

Po obligátní snídani v Subway se náš Avenger zakousl do poslední pořádné porce kilometrů. Po 120 km na přeplněných dálnicích jsme se dostali až do centra San Francisca. Docela sranda byla, když jsme při přejezdu mostu Bay Bridge z Oaklandu do SF jeli i kousek tunelem. První co jsme v SF viděli bylo docela slušné hejno bezdomovců a povalečů v těsné blízkosti místa, kde budeme bydlet J. To že je hostel v centru, ještě není záruka čistoty okolí. Po zjištění situace ohledně bydlení jsme nejprve dojeli na parkoviště u rozhledny Coit Tower odkud byl slušný výhled na celé město. Z toho, že se tam má parkovat jen 30 min. jsme si moc nedělali a auto tam nechali odpočívat asi 3 hodiny, které nám zabral průzkum okolí. Vidět byly oba velké mosty: The Bay Bridge a Golden Gate Bridge i samotné centrum, kterému vévodí mrakodrap Transamerica Pyramid. Kousek od rozhledny se nachází i květinová ulice Lombard Street, od které jsme sešli kousek směrem k zálivu a podařilo se nám vyfotit jedoucí historickou tramvaj v pozadí s ostrovem Alcatraz (bývalé proslulé vězení). Poté už na nás čekal most Golden Gate Bridge, který jsme přejeli a pořádně vyfotili z kopce Hawk Hill na jeho SZ straně. Docela tam foukalo J!!! Blížil se večer a protože jsme pocítili hlad, tak se naším večerním cílem stala čínská čtvrť (Chinatown). Kromě toho že Čínani dobře vaří, tak mají i nejlevnější trička (okolo 4 USD). Smutná zpráva nakonec -  dochází pivo (ve 23:45 místního času L).

21.den

Ráno začalo loučením s Michalem – letadlo mu letělo o 2 dny dřív než nám. Pak jsme si zkusili zabalit krosny (ještě něco menšího se tam vejde J) a začali trošku úřadovat. Auto mělo být vráceno s plnou nádrží. To proběhlo bez problémů, i když řízení po přeplněném SF není žádná sranda. Další mise znamenala přemístit je do jiného hostelu. Jsou to asi 2 kilometry docela do kopce. S krosnami a malým batohem to však byla docela dřina. Dalším úkolem bylo půjčení kol (prošli jsme asi 3 půjčovny). To se taky celkem vyvedlo – máme slušný „horáky“ za 27 USD na 24hodin.  Celé odpolko jsme objížděli sanfranciský záliv. Nad městem je většinu dne krásně jasno, ale z oceánu se táhne občas oblačnost – která zakrývá oblast zálivu. Takže dnes byl most Golden Gate Bridge z části ponořen do mraků – i tak vypadal zajímavě. Východní strana byla naopak krásně nasvícena, takže jsme si zblízka prohlíželi obrovský most Bay Bridge vedoucí do Oaklandu. Dojeli jsme se podívat až AT&T Parku, kam zítra jdeme na baseball. Budeme sledovat utkání SF Giants vs. Arizona Diamondbacks. Večeře dnes proběhla v thajské restauraci – jedním z chodů byla obrovská porce polévky, která by stačila tak pro 4 lidi.

22.den

Předposlední den jsme začali důkladným dospáváním. Ještě dopoledne jsme si vyzvedli kola (stále ještě platil pronájem z předchozího dne) a znovu si to namířili k mostu Golden Gate Bridge. Ten byl ale ještě více pod mraky než včera L. Tak jsme ho alespoň přejeli. Na druhé straně jsme potkali staršího Mustanga (auto J), kterého řídil obrovský plyšový medvěd v dresu baseballových Giants. Odpolko jsme si dali na nábřeží rybu, doplnili poslední škvírky v krosnách a v klidu se vydali okolo přístavních mol na baseballový stadion. Ten se postupně zaplňoval. Při sledování rozcvičky Arizony jsem měl trošku smůlu, protože homerun, který napálil jeden z jejich hráčů přistál jen 3 metry ode mě a to tak nešťastně, že ho chlápek vedle stačil zkrotit L. Zápas samotný byl bodově chudý. Domácí Giants rozhodli o vítězství 2:0 hned v první směně. Nadhazovači byli docela ve formě…  A to nám byla v hledišti pořádná zima – pochopil jsme proč v červenci někteří fanoušci přišli v kulichu a v rukavicích. Teď už jsme na pokoji a kontrolujeme stav rezervací na zítřejší let. Takže to je ze SF vše – v neděli večer budeme doma ;-)!